V létě roku 1990 přijel Sanjiv Suri se svojí přítelkyní na dovolenou do Prahy. Ve Francii pracoval jako ředitel hotelu a byl zvědavý, jak vypadá země uzavřená celý jeho život tomu, co znal. První šok nastal, když zjistil, že nikdo neumí anglicky a druhý, když nenašel restauraci, kde by ho kvalitně obsloužili. A tak zašel do kanceláře tlumočníků, aby sehnal někoho, kdo ho Prahou provede. A tam potkal Alana, syna Dany Krautstenglové. „Chodili spolu po restauracích, Sanjiv promýšlel různé obchodní příležitosti a často se stavovali u nás doma je probrat a také na jídlo. Tak jsem ho poznala,“ vzpomíná Dana na první setkání před 36 lety. V lednu 1991 její syn odjel na studia do Ameriky a Sanjiv pozval Danu s manželem do restaurace Zlatá hruška.

„Chtěl bych v Praze otevřít restaurace. Půjdete do toho se mnou? Pokud řeknete ne, vracím se zpátky do Francie,“ překvapil Danu Sanjiv. Jemu bylo 31 let, jí 50 let a už 17 let pracovala jako zástupkyně vedoucí potravin v Tuzexu. Zajištěný důchod se blížil a představoval jistotu ve zrychlujících se devadesátých letech. Do toho se starala o těžce nemocnou maminku a manžel právě přišel o práci.
„Ano,“ řekla Dana a rovnýma nohama skočila do neznáma. V Tuzexu dala výpověď a následovala své srdce za mladíkem, kterému stěží rozuměla. „Sanjiv měl tři podmínky: potřebuje zaměstnance do 20 let, s plynulou angličtinou slovem i písmem a s hotelovou školou. Mě bylo 50, anglicky jsem uměla stěží pár slov z práce a vystudovala jsem ekonomku. A tak jsem se stala jeho první zaměstnankyní,“ usmívá se Dana. Záhy se ukázalo, jak šťastné rozhodnutí to bylo. 

V květnu 1991 otevřeli kavárnu Muzeum ve vestibulu Národního muzea. Pod schody stálo deset stolků a v malém kumbálku se připravovala káva a obložené housky. „Bylo nás pět a když už lidi stáli ve frontě, zvedla jsem ceny. Mívala jsem ceny i vyšší než v Zátiší,“ usmívá se Dana. Hostům prodala to, co zrovna potřebovala, ne to, co oni chtěli. „Chodil k nám ředitel jedné firmy z Václavského náměstí a jednou přišel s krásnou slečnou, že si dají oběd. Řekla jsem mu, že dostane čaj a aspirin a ať maže do postele. Dodnes s firmou obchodujeme,“ vzpomíná Dana. A to je jen jedna z mnoha historek.

S rostoucí oblibou kavárny pronajali jídelnu, kde začal Honza Bureš vařit hotová jídla. Mezitím se rekonstruovala vinárna V Zátiší, která se otevřela v září 1991 jako restaurace. Vedla ji paní Dana, která se starala i o účetnictví, nábor zaměstnanců, spokojenost hostů, objednávku zboží i inventuru. V roce 1992 otevřeli restauraci Parnas. „Kavárna Muzeum byla v úterý zavřená, protože Sanjiv Suri pořádal u sebe doma televizní restauraci, kdy všechny zaměstnance učil, jak se chovat k hostům,“ usmívá se Dana. To s restauracemi V Zátiší a Parnas skončilo, protože zaměstnanci už to uměli a restaurace byly otevřené každý den od oběda do půlnoci. Celou dobu toužil Sanjiv po restauraci Bellevue. Zjistil, že s koncem roku vyprší stávající nájemní smlouva, a tak Dana vypátrala majitele domu a vysvětlila mu záměr s Bellevue. Hned v lednu ji společně otevřeli.

V rychlém sledu za sebou otevírala se Sanjivem pět restaurací – U Patrona u Karlova mostu, Avalon, Circle Line Brasserie a Symfonie na Malostranském náměstí a Modrá růže v Jakubské. V každé strávila tři měsíce, aby nastavila procesy a fungování a pokračovala dál. Mezitím si odskakovala do účtárny a řešila průběžné nápady Sanjiva Suriho a jeho osobní život, například pravidelné obnovování povolení k pobytu a práci, stěhování, víza pro cesty do zahraničí nebo doprovázení k lékaři. „Vždy, když se mě ptali, v jakém jsem s ním vztahu, říkala jsem, že jsem jeho průzkumník,“ usmívá se Dana.

V 90. letech domy rychle měnily majitele, nájmy končily a s nimi i většina restaurací. V Zátiší Group zůstaly v novém tisíciletí tři – V Zátiší, Bellevue a Mlýnec, který vznikl rekonstrukcí Corona Baru. Dana měla po pěti letech práce 10–12 hodin denně volný víkend. Řešení zdánlivě neřešitelných situací je totiž Daninou superschopností. Vždy dokáže najít ty správné lidi, laskavě jim vysvětlit, co potřebuje a oni to zařídí. Ať už se jednalo o jednu z prvních telefonních linek, parkování pro hosty, pronájem elektrárny pro zajištění hladkého průběhu summitu NATO nebo třeba propuštění jednoho vězně, aby mohl vídat svou dceru. „Octl se v tíživé situaci a řešil ji krádežemi. Bylo mi líto jeho holčičky, tak jsem se za něj zaručila, zařídila jsem mu práci u nás v restauraci a dosáhla jeho propuštění. Pracoval skvěle, až dal v prosinci na vrcholu sezony výpověď na hodinu, že mu jinde nabídli víc peněz. To mě mrzelo, ale to byl snad jediný případ, kdy jsem se v lidech spletla. Jinak máme v týmu výborné lidi, na které je spolehnutí, pomáhají si a mají spolu hezký vztah. To je velká zásluha Sanjiva, který vždy všem říkal, ať firmu považují za svůj domov a chovají se tak, jako by byla jejich. Pak se snažíte dělat každý den to nejlepší,“ usmívá se Dana.

Na Sanjivovi obdivuje jeho nadhled, ona sama je ráznější, často by jednala v duchu přísloví „Na hrubý pytel, hrubá záplata“, ale naučila se, že křičet nemá cenu a bez ohledu na název funkce je třeba udělat to, co je třeba. Když nebyla s prací někoho spokojená, neváhala ho propustit a zastat to sama. I proto bývá dodnes u všech klíčových jednání a podepisuje všechny smlouvy. „V 51 letech jsem neměla cestu zpátky, musela jsem zařídit, aby firma fungovala. A měla jsem to štěstí, že mi v tom lidé pomáhali a společně se nám podařilo vybudovat celou skupinu,“ usmívá se Dana.

Ač spolu Sanjiv a Dana denně spolupracují 36 let, stále si vykají. „Sanjiv striktně odděluje pracovní a osobní vztah a vyžaduje 100% výsledek. V práci mi nikdy nic neprominul, ale přitom spolu máme velmi blízký rodinný vztah,“ dodává Dana. Ovlivnil ji i v pohledu na charitu. Když pracovní vytížení trochu polevilo, přihlásila se Dana na univerzitu třetího věku, kde absolvovala dva obory – Psychologii pro všední den a Tvůrčí přístup k životu. Závěrečnou práci psala o Dětské dopravní nadaci, o které viděla televizní pořad. Tak ji oslovil, že napsala do České televize, že by ráda dětem pomohla. Ozvala se jí babička dvou sirotků, které Dana nakonec podporovala až k dospělosti a dnes se občas vídá i s jejich dětmi. „Věřím v osobním setkání, tak poznáte druhého nejvíc. Při jednání vidíte, kam až můžete zajít, přenesete na druhého své přesvědčení a zjistíte, jestli jste na stejné vlně a můžete si věřit. I v práci považuji důvěru a dobré vztahy za záruku úspěchu. Lidé by měli pracovat pro radost a nejen pro peníze, pak ji mohou rozdávat i dál,“ dodává Dana. A rozdávat radost je mottem společnosti Zátiší od samého začátku. To stojí i za úspěchem restaurací, které si vybudovaly své renomé nejen kvalitou a kreativitou pokrmů, ale zejména přístupem k hostům.

„Host je na prvním místě, jeho přání a pocity jsou důležité a každý v restauraci by se k němu měl chovat tak, aby se cítil jako ten nejdůležitější host. Stálé hosty vítáme jejich jménem, po večeři je odvezeme voňavou limuzínou s řidičem v obleku a znalostí cizích jazyků, k narozeninám jim posíláme přání s jejich oblíbeným vínem. V restauraci potěší na stole teplý, vlhký froté ubrousek na otření rukou a zásadní je také stav toalet, jejich vybavení a vůně,“ definuje Dana parametry úspěšné restaurace. Asi nikoho nepřekvapí, že restaurace V Zátiší se stala první Nejlepší restaurací střední Evropy. Téměř metrová stříbrná vidlička, kterou v roce 1996 získala, vítala hosty ještě dlouho při vstupu. A další ocenění následovaly i pro restaurace Bellevue a Mlýnec. A na co Dana nikdy nezapomene? Na radost, když Zátiší Catering vyhrál výběrové řízení na zajištění občerstvení na třídenní summit NATO pro 75 osob včetně prezidentů.

„Pro konkurz jsem si vypůjčila v prezidentské kanceláři originální talíře, aby nabídka podávaných pokrmů věrně zobrazovala realitu. Zapůjčení jednoho talíře stálo 1 500 Kč a potřebovali jsme různé velikosti. Třásly se mi ruce celou cestu do Kongresového centra, abych je dovezla v pořádku,“ vzpomíná Dana. Pro hladké zajištění akce si pronajala externí elektrárnu, aby nevypadl proud. Stříbrný servis si vypůjčila v Německu a osobně ručila za zdárný průběh. „Před obědem prezidentů jsme měli možnost projít si všechny nádherné sály včetně prezidentské kuchyně, abychom vybrali nejvhodnější místo. To byl nádherný zážitek. A ve společnosti Zátiší jsem podobných momentů zažila spoustu. Sanjiv totiž nevěří, že by bylo něco nemožné,“ usmívá se Dana Krautstenglová.