Během rekonstrukce V Zátiší, kdy získalo větší kuchyň přístavbou ve dvoře, Stáňa pracovala v sesterské restauraci Parnas. V Zátiší se pak střídala s kolegou na přílohách a mase, než se stala šéfkuchařkou. Roku 1996 získala Stříbrnou vidličku, ocenění pro nejlepší restauraci ve střední a východní Evropě. „Od začátku mě bavila svoboda, kterou jsme měli. Mohli jsme vymýšlet a vyzkoušet cokoliv. Připravila jsem třeba srnčí s banánem. Chutnalo to skvěle, ale maso potřebovalo víc času než ovoce a tehdy se to nedalo udělat. I proto jsem pořád se Zátiším, nikdo mi nedává limity. Zavedený standard je třeba dodržet, ale pokud ho zvýšíte, zvýší se ve všech provozech a tím se všichni posouváme,“ pochvaluje si Stáňa. Změna jí nevadí a je ráda, že se může stále učit něco nového.
Z postu úspěšné šéfkuchařky odešla do cateringu a pak zatoužila po ještě větší změně a nastoupila do restaurace Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě. „Po třech měsících mi volal Sanjiv Suri, že bude otevírat Žofín Garden a jestli bych nechtěla být při tom. Samozřejmě, že ano,“ směje se Stáňa. Jako jedna z prvních restaurací fungovala v zahradním stanu, nabízela brunche a grilování. Po šesti letech si Stáňa vzala dovolenou. Dva měsíce odpočívala a rozmýšlela, co bude dělat dál. Srdce jí táhlo do cateringu, protože je akčnější. Ráda vzpomíná na akci na české ambasádě v Londýně, kam vezli mouku a rebarboru do koláčků. Cestou zpět ji na letišti zastavili kvůli sbírce nožů. „Bála jsem se, že mi je zabaví, nože jsou to nejcennější, co kuchař má. Když jsem řekla, že jsem kuchařka, tak je to tak ohromilo, že mě pustili i s noži na palubu,“ vzpomíná Stáňa. Po veletrhu v Barceloně byli s kolegou tak unavení, že na vlně adrenalinu dojeli autem až do Prahy. Ze Zátiší Cateringu se nakonec vrátila do restaurace – Žofín Garden vedla jako šéfkuchařka až do pandemie covidu, celkem šest let. Asi největší výzvu zažila při objednávce 15 000 ks kanapek na jednu akci. Ve 20 lidech postupně zaplnili každé volné místečko včetně aut.