V roce 2000 dával šéfkuchař Marek Purkart dohromady nový tým. Z oblíbeného Corona Baru na Novotného lávce se po rekonstrukci stala restaurace Mlýnec a kuchyně potřebovala posílit. „Známá známé byla manželkou Marka Purkarta a nasměřovala mě na pohovor. Domluvili jsme se, přišel jsem na zkoušku a už jsem zůstal,“ vypráví Vláďa. Potěšilo ho, že to vyšlo. O práci v Zátiší se totiž ucházel už o pět let dříve. V roce 1995 narazil v novinách Annonce na inzerát do restaurace Parnas. Na uvedenou adresu tedy poslal dopis s ručně psaným životopisem a čekal na odpověď. Po dvou měsících přišla, ale to už Vláďa pracoval v restauraci Na Poříčí. Na pobídku kamarádky tedy zareagoval rovnou akcí. „Dodnes nezapomenu, jak Marek Purkart vykoukl zpoza těžkých závěsů, které oddělovaly vstup od restaurace. Vypadalo to jako v divadle. První den jsem vařil žampionový krém s koňakem jako amuse bouche. Poprvé v životě jsem vařil s alkoholem a rovnou s koňakem! To mě ohromilo,“ vzpomíná Vláďa. Začínal na studené kuchyni a postupně prošel všechny pozice až k zástupci šéfkuchaře. Asi neexistuje nic, co by nevyzkoušel nebo neznal.

„Když jsme začínali, byl Mlýnec nejmladší restaurací v Zátiší a měl nejmladší partu. Ve svých 23 letech jsem byl benjamínek a zůstalo to tak asi 10 let. Teď bych mohl mnoha klukům dělat tátu,“ usmívá se Vláďa. Za tu dobu zažil dvakrát povodně (2002 a 2013) a mezitím jedno stěhování, naštěstí zbytečné. Poznal desítky kolegů a stovky hostů, dvakrát přišel do nové restaurace po rekonstrukci.

V roce 2000 si neuměl představit, že by tu byl ještě za deset let. Ale roky plynuly, pořád se dělo něco zajímavého a pokud by náhodou v Mlýnci nastala rutina, cateringové akce nabíraly na obrátkách a každá šikovná ruka se hodila. „Cestovali jsme po Evropě a dostali jsme se na místa, která bych jinak neviděl. Zážitky by vydaly na román. Před večeří pro Mezinárodní měnový fond se nám například v kuchyni objevil obrovský bodyguard amerického prezidenta s ohromným psem. Jednou jsme připravovali svatební hostinu na zámku Jemniště a po deštěm rozbahněné louce se tam auta s jídlem musela tahat traktorem,“ vzpomíná Vláďa. Jedním dechem ale dodává, že bez sehrané party by to nešlo. Společný čas v kuchyni a na akcích je stmelil napříč restauracemi, dodnes společně chodí na pivo a jsou v blízkém kontaktu.

Karty zamíchal covid, mnoho kolegů se už do gastronomie nevrátilo. Vláďa je výjimkou. Vyzkoušel si brigádu v Lidlu, při druhé vlně dokonce nastoupil na poloviční úvazek. Po pár týdnech si už bral jen noční a ranní směny, aby po práci mohl přijet do Mlýnce. Připravovali jídla na rozvoz, vánoční krabice, menu pro dva na Valentýna. Po druhé šichtě se večer vracel zase na Kladno. „Gastronomie je náročná, fyzicky až bolí, únava je někdy ohromná, ale mě to pořád v kuchyni baví. Mám rád i ty krizové momenty, kdy je restaurace plná lidí, objednávky přicházejí najednou a vy víte, že to musíte zvládnout. A s dobrým týmem to zvládnete,“ říká Vláďa. Je to podobné jako ve sportu, vyplavený adrenalin a endorfin vzbuzují závislost a také radost z dobrého výkonu.

Pandemie zafungovala jako reset, po zrušení omezení začínali zase nanovo. V celé restauraci jich bylo pět a každý dělal všechno. „Ale byli jsme tak rádi, že se vidíme a že můžeme jídla servírovat na talíř a vidět, jak hostům chutná,“ usmívá se Vláďa. Vařit ho bavilo odmala. Při výběru školy chvilku zvažoval různé možnosti, ale jeho táta měl kamaráda v kuchyni hotelu Jalta a líbilo se mu, jak o své práci vyprávěl. Vláďa nastoupil na kuchařské učiliště v Braníku, v roce 1991,kdy vzniklo, byl druhým přijatým uchazečem. A v první práci na Vikárce se dokonce s tátovým kamarádem potkal.

Často se hosté kuchařů v Mlýnci ptají, kde mají druhou kuchyň, protože nevěří, že všechno připraví na těch pár metrech, co vidí. Ale právě v perfektní přípravě a plánování se skrývá tajemství výjimečného zážitku. Dopoledne a podvečer se také kompletně proměňuje plac, takže restaurace působí dvakrát denně jinak. „Mám radost, že k nám chodí hodně hostů, protože pro ně to celé děláme a díky tomu můžeme vymýšlet stále něco nového. Díky spolehlivé partě víme, že zvládneme cokoliv,“ vypráví Vláďa a vzpomíná, jak jednou dvě hodiny před servisem zjistili, že skupina 150 hostů má objednaný špenátový krém, ale do kuchyně se už tato informace nedostala. Tehdy vykoupili veškerý špenát na Praze 1 a zvládli to. „Na práci v Zátiší se mi líbí, že každý může dělat to, co ho baví. Já jsem nikdy úplně netoužil po šéfkuchařském postu, být středem pozornosti, ani když Marek Šáda vedl souběžně Mlýnec a Bellevue a já měl na starost obě party a celou kuchyň. Rád vařím a předávám klukům své znalosti, ale sociální sítě a prezentaci na veřejnosti moc nemusím, rád jsem v pozadí. Cením si toho, že mě do toho nikdo nenutí,“ pochvaluje si Vláďa.

Vnímá, že práce s lidmi je kolikrát složitější než samotné vaření. A šikovní lidé chybí, často absenci zkušeností maskují přehnaným sebevědomým nebo odmítají disciplínu. „V kuchyni ale určitý řád být musí, aby vše fungovalo perfektně. Výdej vyžaduje naprosté soustředění. Jen tak dostane host ten nejlepší zážitek, který umíme zařídit,“ tvrdí Vláďa. A to by přál Vláďa společnosti Zátiší i do dalších let: spoustu spokojených hostů a profesionálů na svých místech, aby udrželi nastavenou laťku stále tak vysoko a posouvali ji ještě výš.