Tento fenomén se dostal do povědomí veřejnosti díky scéně z reality show The Real Housewives of Beverly Hills, kde Yolanda Hadid doporučila své dceři Gigi Hadid, aby na hlad snědla pouze pár mandlí a zapila je vodou.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak zásadně rodinné prostředí ovlivňuje vztah k jídlu a vnímání vlastního těla? Rodinné prostředí hraje klíčovou roli ve formování stravovacích návyků. Děti, zejména dospívající dívky, si často osvojují postoje rodičů, a pokud jsou doma běžné neustálé diety či kritika vlastního těla, mohou si vytvořit nezdravý vztah k jídlu i sobě samým. Matky, které neustále hodnotí svůj vzhled nebo se omezují v jídle, nevědomky předávají dcerám vzorec chování, který může vést k nízkému sebevědomí a poruchám příjmu potravy.

Pod tlakem médií a dietní kultury se i rodiče mohou ocitnout v bludném kruhu restrikcí, což pak přenášejí na své děti. Pokud dítě často doma slyší, že „jídlo je nepřítel“ nebo že „hlad je třeba vydržet“, může si osvojit škodlivé stravovací návyky s dlouhodobými negativními důsledky.
 

Zatímco slavné osobnosti svádějí svůj boj za štíhlostí pod dohledem milionů očí, mnozí z nás se s dietní kulturou setkali mnohem intimněji – doma, v prostředí, které by mělo být útočištěm a místem bezpodmínečného přijetí. Jak silně může výchova ovlivnit vztah k vlastnímu tělu a jídlu, ukazují příběhy žen, které jsme oslovily. Přestože každá z nich vyrůstala v jiných podmínkách, jejich zkušenosti se v mnohém až znepokojivě shodují.

Jména všech respondentek byla pro zachování jejich anonymity změněna.
 

Eva si poprvé uvědomila, že její maminka má nezdravý vztah k jídlu až ve svých dvaceti letech.

„Máma měla v lednici jogurty označené svým jménem, abychom jí je nejedli. My si brali, co bylo – často jsme jedli úplně jiné jídlo než ona. Zeleninu jsme téměř neznali, ovoce jen výjimečně. Jídlo u nás často sloužilo jako nástroj odměny i trestu – třeba zmrzlina za dobré vysvědčení, nebo naopak žádná večeře za drzé chování. Pamatuju si, že máma přes den držela dietu, ale večer si sedla k počítači a zajídala stres sladkostmi.“
 

Klára měla štěstí, že na ni rodiče přímo netlačili kvůli hmotnosti. Ale i tak v domácnosti vládla neustálá kontrola. „Táta komentoval, že máma už není tak štíhlá jako dřív. A hlavní myšlenka byla: jíst zdravě, abychom byli štíhlí. Ne zdraví – ale štíhlí.“
 

Následky? Do devatenácti let skoro nejedla a ve svém těle se necítila dobře. „Své tělo jsem považovala za věc, ze které se mi chce zvracet. Dnes mám 115 kilo – a paradoxně se mám konečně ráda.“

Petra popisuje, jak se u nich v rodině neřešila jen hmotnost, ale i hodnota člověka skrze jeho vzhled. „Táta měl kulaté břicho, ale zároveň pohrdal lidmi s nadváhou. Mamka říkala, že byla „kočka“, když vážila 50 kilo. Nikdo neřešil, jak by měl jídelníček vypadat – hlavní bylo, že domácí jídlo chutná.“

Snažit se s rodiči mluvit o bolesti, kterou jejich poznámky způsobily, je mnohdy marné. „Všechno vždy skončilo hádkou,“ říká Eva.

Michaela se pokusila s matkou otevřeně mluvit, ale dostalo se jí jen odpovědi: „Já ti přece radila, abys nebyla tlustá.“
 

Naopak Petřina maminka se k tématu začala vracet sama.

A i když se upřímný rozhovor ne vždy povede, někteří rodiče se časem dokážou změnit – nebo alespoň naslouchat. Změna někdy přichází nenápadně, jindy skrze vlastní zkušenost. I malý posun v komunikaci může znamenat důležitý krok k porozumění – a někdy i k uzdravení.

Většina dotazovaných žen se shoduje na tom, že podobné vzorce chování vidí i u jiných rodin.
 

„Neustálé posuzování podle vzhledu a postavy, snaha zhubnout. Před dětmi. A to je nejhorší – že to slyší i další generace,“ dodává Klára.

Právě možná ale naše generace – tím, že si tyto vzorce uvědomuje a mluví o nich – má šanci je začít měnit. Otevřenost, sebereflexe a snaha dělat věci jinak dávají naději, že další generace vyrostou ve zdravějším a laskavějším prostředí.
 

„Jenže dítě finančně závislé na rodině má omezené možnosti. Proto bych mu poradila aspoň tohle: jednou to přejde. A hlavně – tvoje hodnota není v tom, jak vypadáš.“
 

Respondentky, které mají děti, se snaží změnit rodinný přístup k jídlu – a vědomě budovat zdravé prostředí.

Podobně přemýšlí i Petra, i když děti zatím nevychovává: „Chci jídlo vzájemně sdílet. Jít příkladem – ale s radostí, ne pod tlakem. A hlavně, aby dítě vědělo, že nemusí být ‘hezké’, aby bylo milované.“

Zkušenosti těchto žen nejsou výjimkou – ale zároveň nemusí být normou. Pokud jste i vy vyrůstali ve stínu dietní kultury, vězte, že je možné budovat jiný vztah k jídlu i k sobě samým. S laskavostí, pochopením a bez štítků „dobré“ a „špatné“. A že není nikdy pozdě začít jinak.