Našla jsem váš poslední rozhovor z roku 2017. Co se od té doby stalo?
 

V tom roce jsem měl mozkovou příhodu. Byl jsem nekonečně zavalen prací a nonstop na telefonu. Moje srdce mi doslova řeklo, že je na čase přístup k životu změnit. Z „human doing“ jsem se proměnil v „human being“. Byl jsem v bezvědomí pět dní. Nejlepší lékaři se nade mnou scházeli v Praze i v Dillí a zkoumali, co se stalo. Po čase jsem se s nimi rozloučil s tím, že jsem si jistý, že už se to nestane.
 

Nedlouho na to dorazila pandemie.

V roce 2020 jsem prošel mnoha měsíci depresí. Dolehly na mě starosti, jak mých zhruba 350 lidí přežije celou pandemii. Třetí lockdown nastal 17. prosince 2020, a my nevěděli, jestli dostaneme od vlády nějakou pomoc. Nakonec přišla, ale je to zvláštní pocit, když nevíte, co se bude v příštích týdnech dít, zato víte, že musíte každý měsíc vydělat několik milionů, protože máte na starosti lidi, kteří pro vás pracují patnáct dvacet let a nemůžete je jen tak poslat na ulici. Čtyři měsíce jsem ležel v posteli a nechtělo se mi s nikým mluvit. Sice vám budou radit, že v depresi nemáte dělat žádná zásadní rozhodnutí, jenže se to zrovna krylo s obdobím, kdy jsem pro firmu musel ta rozhodnutí dělat. Takže nejsem na některý z rozhodnutí pyšný, ale když se podívám zpětně na celou situaci, asi bych se stejně rozhodoval stejně.
 

V období pandemie jste veškeré filantropické aktivity omezili?

Ano, když jsme nevěděli, jestli vůbec naše firma přežije, tak jsme až na výjimky, kdy by bez nás lidé na druhé straně nemohli existovat, naše filantropické akce pozastavili. Teď se pomalu vracíme do hry. Od července jsme opět začali něco malého posílat, oficiálně bych chtěl opět začít ve velkém v lednu.

Zároveň musíme nastřádat nějaké finanční rezervy pro společnost. Můj tým mi totiž správně během pandemie namítl, že kdybychom měli větší rezervu, nemuselo tolik lidí odejít, včetně těch, co pro nás pracovali patnáct let. Je to pro mě životní lekce. Vím, že jsem v životě udělal mnoho dobrého i mnoho chyb, takže se snažím už nic nehodnotit, nevynášet soudy. Ona i ta filantropie se děje skrze mě, vesmír jen skrze mě posílá někam energii. Kdybych to nebyl já, půjde ta energie jinudy. Když se na to člověk dívá takto, je těžké být z něčeho nešťastný.

 

Takže nejste nikdy nešťastný?
 

Každý si štěstí definuje po svém. Pro mě je to volba, kterou dělám každý den. Nelze štěstí hledat někde venku, je to vnitřní stav a tak, jak štěstí přišlo, tak může odejít, je to dočasný stav. Jak řekl Rúmí: „Klepal jsem na dveře štěstí a když se nakonec otevřely, došlo mi, že jsem klepal zevnitř.“ Moje zkušenost je, že se lze pro štěstí rozhodnout. Ale je fakt, že je to jen moje zkušenost. Žijeme sice všichni na jedné planetě, ale sdílíme osm miliard různých zkušeností. Já mohu pracovat jen s tou svojí.